Aj gdyž to tak može vypadať, nemyslete si, že enom sedíme doma za počítačema nebo ve výrobě. Negdy si mosíme takéj aktivně odpočinúť, protáhnúť ztuhlé nohy a načerpať sílu z valašskéj přírody. Tož sme sa jedneho krásného dňa vydali na takú delší procházku... No, nekeří by to nazvali "štreka jak kráva", ale gdyž zrovna bylo tak pjekné počasí, moseli sme teho využiť. O našu trasu sa s vama rádi podělíme, gdybyste sa negdy doma kúsali nudú a chtěli poznať krásné, no negdy aj Bohem zapomenuté končiny Valašska.
Naše túlky po Valašsku začínajú v Malej Bystřici, kerá sa nacházá kúsek za křižovatkú mezi Vsetínem, Bystřičkú a Valašskú Bystřicú. Celá trasa je dlúhá 26 km, tož malé děcka na ňu tentokráť rači ani neberte nebo si ju zkraťte, třeba zakončením túry ve Valašskéj Bystřici nebo aj vynecháním nekerého místa. No ale esli ste zdatní odvážlivci a nevadí vám tahať děcka nekolik desítek kilometrú na zádoch, tož děte do toho a šup s něma na výlet. :)
Výlet začíná u zastávky U Kočibů v dědině Malá Bystřica. Sem sa dá snadno dostať přímým autobusem z Rožnova pod Radhoštěm, Valašského Meziříča aj Vsetína. Hneď naproti zastávce začíná turistická trasa na Santov. Po tej sme sa vydali a pozvolným stúpáním šli krajinú, kerá každým krokem byla víc a víc pocukrovaná sněhovú pokrývkú. Pod nama byla viděť dědinka, kerá sa probúzala do slunečého rána (ano, vyrazili sme velice brzo, šak ranní ptáče...) a dlúhé stopy po kúři, kerý vycházal z ešče rozespalých chalup. Za nama postupně začaly vyčnívať Vsetínské vrchy.
Po dvoch kilometroch v nohách sme dorazili k první zastávce. Bylo slyšeť řezání motorové pily v nedalekém lese a rachot, jak traktor vláčil padlý kmeň k lesní pěšince. Kolem hospůdky na Santově sa rozlévala vůně hospodské kuchyně. Moseli sme odolať, protože sa nám nechtělo vláčať svačinu aj plnú termosku čaja celú cestu zase až dom. :) Venku ogar sekal dřevo a v pletených košoch ho odnášal dovnitř. Taková typická podívaná takto po ránu na valašskej dědině.
Rozcestník nám dával dvě možnosti, vydať sa doleva, přes grúň až na Hajdušky, což je v bystřickéj dolině, nebo pokračovať po vrcholu na Cáb, kama sme sa aj vydali. Neušli sme ani kilometr a po levé straně sa nám znova otevřel výhled na Vsetínské vrchy, keré sa táhly od přehrady Bystřička až po Dušnú a Vsacký Cáb. Šak sa sami přesvěčte na fotce, jaká to byla krásná podívaná. Za nama sa každú chvilu ozýval mekot černých koz, které sa tu už z rána pásly. Gdyž sme zavřeli oči, uslyšeli sme v dáli zvuk pily přerušovaný občasným zakokrháním kohúta nebo zamečením kozy z nedalekých usedlostí. Připadali sme si jak ve valašské pohádce.
Po žluté turistické trase sme pokračovali další dva kilometry. Minuli sme lesní chalúpky, až sme došli k ceduli Baťovy naučné stezky. Před cedulú je docela nenápadná stezka zdánlivě směrem k údolí Malé Bystřice. Túto stezkú sme sestupovali ohromně příkrým kopcem dolů, až sa před náma objevilo kúzelné Cabské Jezero. V zimě tiché, zamrzlé a pokryté sněhovú pokrývkú, v létě bující životem a kvákotem žab, kerý sa po vodní hladině nese až k protějším břehom. Jezírko tu nechala vybudovať paní Marie Baťová, kerá tým ochránila až do konce války svoje zaměstnance před odvelením na nucené práce do nacistického Německa. Dneska jezírko nabízá domov plno chráněným živočichom. Nad jezerem sú patrné zbytky po masivním sesuvu, kerý dal neenom za vznik jezírku, ale takéj odhalil mohutné balvany, keré neoddělitelně patříja k Cabskému jezeru. No a teď si říkáte, kam sme sa vydali pak a esli sme lezli hore do teho šíleného kopca. Tož ba, že lezli! Esli sa chcete pokochať krású místního jezírka, mosíte ten kopec vyfuněť zpátky, protože tam jiná cesta nevede nebo sme ju aspoň nenašli. Tož málem sme vypustili dušu, ale co nás nezabije, to nás posílí. A přeca, gdo enom fňuká, není z Valašska. Tož sme zatli zuby a vyškrábali sa hore, zpátky na žlutú.
Žlutá trasa nás vedla k další zastávce kolem rozcestí pod Ptáčnicú až k přístřešku Ptáčnice. Rovně po červené turistické trase sa dá vyraziť směrem na Tanečnicu, Vrchol Soláň a pokračovať dál na Kotlovú, Sukenickú rozhlednu (nedaleko pramení vsetínská aj rožnovská Bečva) a dojíť až na Bumbálku nebo třeba ešče dalej. No ale nejsme sebevrazi, že?! My sme sa teda vydali doprava, na cestu směrem k Chatě Vsacký Cáb a k vrcholu Cáb. Enom co sme minuli chatu s další hospúdkú (příště svačinu nebereme!), čekalo nás další stúpaní podél bývalej lyžařskej sjezdovky ke stezce, kerá nás měla dovésť až na vrchol. Po tom mordoru u Cabského jezera sme tento kopec vyběhli jak vytrénovaní horalé.
No dobře, až tak snadné to nebylo, ale tých posledních 400 metrú po cílové rovince zasypané prašanem bylo za odměnu. Dosáhli sme vrcholu Cáb! Dřív tu stávala kamenná mohyla, kerá slúžila jako rozhledna až do konce minulého století, gdy sa ale bohužel postupně rozpadla. Na zemi tu ležel triangulační kameň, kolem kerého postávalo nekolik skautů a bavilo sa o něm. A jelikož sme neměli ani šajnu, co to ten tri-cosi kameň znamená, tož sme sa dali s nima do řeči, skauti totiž vypadajú vždycky chytře a vyzvídali sme nejaké tajné informace. Tož ten triangulační kameň je prý dlúhý 1,6 metru, ale ze země vyčnívá většinú enom 20 cm, na kerých je vytesaný letopočet, gdy byl kameň do země zasazený. Ten letopočet dokonce pomáhá s určením světové strany, měl by byť totiž orientovaný na jih. To sú vjeci, co? Sami sme hleděli, co všecko sa na tom výletě dozvíme. Nechtěli sme vypadať moc hlúpě, tož sme sa rači už na nic nevyptávali a vydali sa svojú cestú dál.
Cestú zpátky sme šli zkratkú, kerá nás zavedla znova na rozcestí pod Ptáčnicú. Odtama sme sa vydali po červenej značce směrem na Búřov. Za nama už pomalu zmizely Vsetínské Vrchy a před očima sa nám postupně otevíral nádherný pohled na Veřovické vrchy, Radhošť, Čertův Mlýn a bližej ešče aj pohled na videčské paseky a hážovské Díly. Procházeli sme kolem malebných rúbenek a dřevostaveb, až jsme sa ocitli na rozcestí, vysoko nad Valašskú Bystřicú. Z tadyma to byla zacházka enom kúsek ke staré dřevěné rozhledně Búřov. Od naší poslední návštěvy, gdy sme tu fotili naše produkty, dost zchatrněla, a to temu není ani rok. Výhled z ní je ale furt moc pjekný. Obhlíželi sme, kadyma si to budeme šinúť na protější kopec. Naposledy sme sa pokochali pohledem z rohledny na Vsetínské vrchy a štreku, kerú sme už urazili. Zhluboka sme sa nadechli čerstvého vzduchu a vyrazili dál.
Sestup do údolí, v kerém sa rozléhá Valašská Bystřica, byl teda kurňa pjekně strmý, tož to si nohy ani z kopečka neodpočaly, ale věděli sme, že nás čeká poslední stúpání směrem na Díly a pak už enom krátká procházka do Rožnova. Údolí sme prošli mezi místníma domečkama, až sme přišli na lúku ve svahu, z kama sme pokračovali po kamenitých cestičkách lesíkem až na Díly. Před nama bylo možné zahlédnúť aj Javorník, kerý občas vykúknul mezi kopcama Veřovických vrchú. U kapličky před hospodú na Díloch sme si ucucli ešče horkého čaja z termosky, dobaštili svačinu (zase žádná odměna) a pokračovali kamenitú cestú po úbočí kopca dolů, směrem k Rožnovu. Tuto cestu zná každý, gdo už sa na Díly negdy vydal. No pravda, že nahoru sa ide húř, tož sme si ten sestup a výhled s ním spojený docela užívali.
Z Dílú do Rožnova už nám byla cesta známá. Snaď pro všecky Rožnovany je to oblíbená nedělní procházka, kerú zvládnú aj menší děcka. Kamenitá cesta sa střídala s hlíněnú a luční, až sme nad Rožnovem vyšli na Kramolišově. Z tama sme sa kochali výhledem na Radhošť aj na cestu zpátky a vzpomínali na štreku, kterú máme v nohách a pocity z ní. Trasa má svoje kúzlo, ať už sa vydáte v kerémkoliv ročním období. V létě možete pozorovať, jak je živo v lesíkoch a jak to všude švitoří, v zimě pak naslúchať zvukom, keré uslyšíte enom v tomto období, gdy je hodně stromú holých a všecky ty zvuky sa mnohem víc rozléhajú do větších vzdáleností. My sme si procházku v zimě užili, došli sme sice docela prokřehlí, ale doma nám večeřa chutnala jak nigdy a takéj sa nám spalo, jak gdyž ťa do vody hodí.
